Lidé se neumí bavit o pocitech vyvolaných uměním, říká fotograf Lukáš Mach

O tom, zdali je Zenit za zenitem, o smyslu analogové fotografie v dnešní době a o životním stylu, který s sebou focení na film přináší, jsme se pobavili s autorem několika úspěšných souborů, fotografem Lukášem Machem.

/ Lukáš Mach je amatérský fotograf, který se věnuje analogové fotografii a své fotky pravidelně vystavuje v Česku i v zahraničí. Svůj rukopis zakládá na černobílém filmu, syrové atmosféře a hře s metaforou. Za své soubory obdržel několik prestižních ocenění, jako je cena Czech Press Photo, nebo výhra v mezinárodní fotografické soutěži Monochrome. /


Jaký byl tvůj první kontakt s fotoaparátem, a co tě přimělo k tomu, se fotografování více věnovat?

V dětství jsem doma našel starý ruský foťák Smenu, kde zbývalo dofotit pár snímků, a tak jsme se s kamarádem dohodli, že je dofotíme a film necháme vyvolat. Po několika letech jsem tyto snímky znovu objevil a foťák na aukru za pár korun koupil. Začal jsem se s přístrojem seznamovat, učit se, jak s ním pracovat a jak vlastně funguje samotná fotografie.

Tvé fotky jsou typické svou melancholií a ponurou náladou. Jak bys ty sám popsal svůj styl focení?

Mé fotky rozhodně nevyjadřují jen můj život a mé nálady. Fotografii jako takovou vnímám jako sdělovací prostředek, formu vyjádření, ne jen jako vizuální vjem pro diváka. Témata, která focením vyjadřuju, jsou takové střípky, ať už z života mého, nebo lidí okolo mě. Jsou to střípky poskládané do celku, které pak vyjadřují mou myšlenku.

 

DOMA SE OBČAS BOJÍ, ŽE MÁM DEPRESE

Působíš jako velmi pozitivní a veselý člověk. Jak si mám vysvětlit to, že z tvých fotek jde depresivní až mrtvolná atmosféra? Je to tvé druhé alter ego?

V podstatě je to nějaký ventil hlubších skrytých pocitů, ale není to tak, že bych sám upadal do melancholických nálad. Mám radost z toho, když vyjde slunce, a když jsou plískanice a pochmurno, to je právě ten moment, kdy přichází čas na myšlenky o fotkách a souborech. Doma se mě občas ptají, jestli nemám psychické problémy, když vidí, co fotím. Marně se je pak snažím přesvědčit o tom, že jsem pozitivní a veselý člověk (smích). Je to spíš o tom, že každý člověk má své radostné a smutné chvilky, přičemž každý s nimi jinak nakládá. Někdo se svěří příteli, někdo to zase vyjádří prostřednictvím fotek. Je to pro mě ventil, jak těm negativním věcem dát průchod ven.

V současnosti pořádáš výstavu svého nejnovějšího souboru Existence. O čem je a kde si jej můžeme prohlédnout?

Existence je vlastně tak trochu o každém z nás, neboť každý si v životě procházíme obdobími, kdy nevíme, co sami se sebou, hledáme si takové to naše místečko na světě – kam bychom chtěli patřit. A Existence je právě o tom hledání se, kdy je to velmi často nějaké slepé bloudění či ztrácení se, tak o tomhle to je. K vidění je do konce března v Olomouci v Galerii U Mloka.

Podle jakých měřítek si volíš své modelky a modely? Je to chladná krása, nepřítomný výraz, cynický pohled?

Nemám pro to žádná zásadní pravidla. Možná je to můj šestý smysl, vnitřní hlas, který mi u dané osoby pošeptá, že je ta vhodná pro to, co chci prostřednictvím její osoby sdělit.

Učarovala ti pouze analogová fotografie, nebo se vyjadřuješ i moderní digitální technikou?

Mé prvopočátky byly analogové, poté digitální, ale nakonec jsem se stejně vrátil k analogu. U analogové fotky totiž člověk přemýšlí úplně jinak. Máte 36 snímků a je nezbytné, abyste si promysleli, jak je využijete. U digitálu nafotíte dva tisíce fotek, a z toho je polovina podobných. To se u analogu nestane.

Z analogové fotografie se v posledních letech stala módní záležitostí, a to především mezi mladými lidmi. V čem má podle tebe pořád své kouzlo? Proč ještě není Zenit za zenitem?

Souhlasím, že to může být moderní záležitost, což není úplně dobře, protože pokud se jedná jen o módu, člověk nejde moc do hloubky. Analog totiž není o povrchnosti, jde o způsob myšlení, je to svým způsobem životní styl. Pokud má Zenit v rukou člověk, co nefotí jen povrchově a myslí to s ním vážně, pak určitě Zenit ještě není za zenitem.

Zabýváš se inscenovanou fotografií, jak to na „place“ probíhá a co tomu předchází?

Je to proces s dlouhou fází vývoje. Jednak musím přemýšlet nad tématem souboru samotným a nad jednotlivými fotkami tak, aby výsledný celek byl takový, jaký jsem ho zamýšlel. V praxi je to otázka dvou tří měsíců přemýšlení, a až teprve poté můžeme jít do terénu a za jedno odpoledne to celé uskutečnit a nafotit.

 

FOTOGRAF JE VLASTNĚ TAKOVÝ KONSTRUKTÉR

Má fotografování přesah i do tvého životního stylu?

Tu otázku bych úplně přehodil. Můj osobní a životní styl má přesah do fotografování. Mám vystudovanou strojařinu a jsem konstruktér, a už tyto skutečnosti se promítají v mých fotkách. Úkol konstruktéra je navržení mechanismu. Ve fotce je to stejné, mám za úkol navrhnout nějaké téma nebo myšlenku, a ty pak ztvárnit.

Jak vnímáš analogovou scénu ve zdejších vodách? Má v českém uměleckém světě své zastoupení?

Své zastoupení tu má, ale většina lidí vnímá analog jen jako zápisník z cest nebo každodenního života. Je to jen přechod z digitálu k analogu, pouhá změna média. Není tam patrná ta změna myšlení, která s analogem přichází. Samozřejmě jsou tu i lidé, kteří se snaží to brát vážněji a vnímají to jako svůj životní styl, způsob chápání.

Existuje v Česku nějaká komunita, která sdružuje fanoušky do analogu?

V Česku existuje organizace AFUK, která už sice není tak aktivní jako dříve, ale stále sdružuje umělce zabývajícími se klasickými technikami fotografie, jako je právě film. Další platformou je Polagraph, který taktéž šíří informace o analogu, a především o polaroidech, zároveň ale funguje i jako eshop a kamenný obchod.

Máš ve svém oboru někoho, kdo je ti vzorem?

Nemám. Podle mě je podstatná jedinečnost vyjádření, nemám potřebu kopírovat to, co již bylo vytvořeno.

Jakým způsobem dostáváš zpětnou vazbu od publika?

Mám pocit, že mnoho lidí nechce nebo neumí hovořit o svých pocitech z uměleckého díla. Jsou schopni o něčem říct, že je to hezké nebo zajímavé, ale nedokáží se nad tím hlouběji zamyslet a odkrýt to poselství daného díla.

Byl bys rád, kdyby se focení stalo tvým placeným povoláním, nebo si ho chceš nechat pouze jako koníček?

Focením se živit nechci, protože v momentě, kdy se z toho stane výdělečná činnost, může dojít k zaslepení penězi, ta láska k focení by šla do ústraní. A co je pro peníze není z lásky.

Jak zamýšlíš svou uměleckou dráhu směřovat do budoucna? Můžeme od tebe v blízké době něco očekávat?

Novinek bude spousta, vlastně na něčem neustále pracuju, jelikož o focení přemýšlím pořád, celý rok.  Fotit chodím ale jen dvakrát do roka, a to na jaro a na podzim. Co z toho přesně bude se necháme všichni překvapit. I já.


 

Největší DĚKUJI pro Veroniku Kusalíkovou za velmi bohatý rozhovor, který vznikl v rámci školní práce.